Domů

Výchova

Setkání se vzděláním: Augustin o výchově
Gary N. McCloskey O.S.A.
Děkan fakulty a vedoucí profesor augustiniánské pedagogiky
na Merrimack College
 
Chtěl bych poděkovat svým augustiniánským bratřím za jejich laskavé pozvání, abych s vámi sdílel své myšlenky o ideách sv. Augustina z Hippa o výchově. Doufám, že má skromná přednáška vám pomůže setkat se s Augustinem a „skrze toto poznání dosáhnout moudrosti.“[1]
Kde bych měl začít? U myslitele, jakým byl svatý Augustin, je to obtížné. Zatímco mnozí jiní badatelé, zabývající se výchovou, jako Maria Montessori, předkládají jednoznačný plán nebo návrh ke vzdělání, Augustin toto nečiní. Právě tak nám nepodává žádný systematický přehled vzdělávacích projektů, nebo náčrt výukových aktivit. To samo nemusí nutně představovat problém. Anton Pegis popisuje svatého Augustina jako „učedníka lásky k Bohu“. Podle Pegise láska sv. Augustina k Bohu „…není doktrína, ale život, není to abstraktní analýza, ale cesta; ne teorie, ale zkušenost.“[2] Stejně jako můžeme v životě a psaném díle svatého Augustina nalézt  jeho teologii, můžeme v nich také nalézt jeho myšlenky a představy o vzdělání.
V nedávných dnech označil Neuhaus papeže Benedikta XVI. jako augustiniánského myslitele. Jakýsi souhrn tohoto myšlení nalezl v jednom jeho výroku, když papež Benedikt „…řekl na pohřbu přítele: ‚Křesťanství není intelektuální systém, sbírka dogmat nebo morální řád. Křesťanství je setkání, milostný příběh, událost.‘“[3] Vypůjčíme-li si od papeže Benedikta tuto charakteristiku, můžeme pohlížet na vzdělání a výchovu u sv. Augustina jako „setkání se vzděláním.“ Ze svých vlastních studií bych řekl, že pro sv. Augustina existují čtyři hlavní cesty tohoto setkávání. Jsou to: 1) Učení se skrze přetvářející zkušenosti, 2) Studium jako cesta hledání porozumění/smyslu/pravdy, 3) Studium s druhými v komunitě, a 4) Vytváření návyků (lásky) ke studiu. I když jsem tyto cesty očísloval a sestavil pro tuto přednášku do tohoto pořadí, nejsou mezi nimi ve skutečnosti žádné priority. Právě tak nemusí nutně jedna předcházet druhou.
 
Setkání první: Učení se skrze přetvářející zkušenosti
 
Při pokusech proniknout do myšlení sv. Augustina o vzdělání může být dobrým „startovním bodem“ jeho práce De magistro (O učiteli). V ní jsou obsaženy náhledy na vzdělání z raného Augustinova spisovatelského období. Nicméně když se podíváme na život sv. Augustina, je zřejmé, že jeho představy se měnily, když nalezl lepší směr nebo vhodnější způsob k vyjádření vlastního pojetí. Z hlediska těchto změn je možná lepší zaměřit pohled na konec jeho života. Na sklonku života napsal sv. Augustin své Retractationes. V této práci sv. Augustin znovu procházel své spisy a vytvářel k nim komentáře, aby některé specifické pasáže vylepšil. Henry Chadwick se domnívá, že přesný překlad slova retractationes by mohl být spíše přehodnocení, nové promyšlení, zpětné úvahy (reconsiderations) než vzetí zpět, odvolání (retractions). Nové promýšlení věcí se jeví být jakýmsi zastřešujícím motivem způsobu, jakým se Augustin učil a poznával. Ve Vyznáních popisuje sv. Augustin vývoj svého poznání skrze své několikeré konverze (filosofickou, morální a náboženskou) jako sérii přehodnocení věcí. Augustinova Vyznání představují každou z jeho konverzí jako setkání vedoucí k novému promyšlení a proměně sebe sama za hranice jeho předchozího chápání.
Pro svatého Augustina probíhá učení skrze přetvářející zkušenosti cestou dialogu s Vnitřním učitelem (augustiniánské zaměření do nitra). V knize De magistro (O učiteli) uvádí tento dialog jako praktické cvičení výuky a učení se, které pomáhá studentům pochopit abstraktní představy jako jsou znamení a symboly. Augustiniánský styl vzdělání nevyžaduje bezpodmínečně výuku myšlenek sv. Augustina o znameních a symbolech; měl by však obsahovat povzbuzení k dialogu s Vnitřním učitelem jako důležitý prostředek k podpoře žáka v jeho touze po autentičnosti a schopnosti rozlišování a smyslu pro transcendentno (nadsmyslovost).[4]
Svatého Augustina každá nová pravda posouvala kupředu - pozvedala jej vzhůru v jeho dialogu s Vnitřním učitelem. Galende shrnuje tento dialog, tento způsob zaměření do nitra, do procesu o čtyřech krocích, skrze něž nás sv. Augustin zve, abychom se k němu připojili.
1.      Nevyplýtvej veškerou svou energii na vnější věci
2.      Jdi do sebe, do svého nitra
3.      Překroč sám sebe
4.      Nyní zakoušej (zkoumej) všechny věci, které jsou vně tvého vnitřního života[5]
V Augustinově pojetí nás tento dialog směřuje k tomu, abychom překročili a přetvořili to, čím jsme dosud byli a co jsme znali. Abychom se mohli zúčastnit tohoto dialogu, je zapotřebí aktivního naslouchání, v němž posluchač pozorně naslouchá mluvčímu a odpovídá na poselství, které od něho dostává. Ve Vyznáních si svatý Augustin připomíná, jak aktivně naslouchal Vnitřnímu učiteli, a rozvažuje o tom, kdy tomuto učiteli porozuměl a kdy ho pochopil špatně.
V knize De magistro (O učiteli) nám Augustin připomíná, že žádný pozemský učitel nemůže být opravdovým odborníkem. Jeho slovy, „Jaká bláhovost kdy mohla někoho pohnout tomu, aby poslal své dítě do školy, aby se mohlo naučit tomu, co si učitel myslí?“[6] Je to onen Vnitřní učitel, který je důležitý. Podle Druckera nám sv. Augustin zprostředkovává porozumění, že pozemské „…vyučování je nejlépe pochopitelné pomocí metafory o ukazování,“[7] kde učitel usměrňuje diskusi nebo dodává informaci, která ukazuje cestu k porozumění.
Kromě toho jako klíčovou pro vnitřní dialog vnímá sv. Augustin praxi v logickém myšlení. Věnuje dokonce své Soliloquiorum libri duo (Soliloquia) vnitřnímu dialogu s Rozumem. V jeho pohledu musí rozumu pomoci Osvícení, aby s pomocí Vnitřního učitele mohl dosáhnout pravdy (moudrosti). Ukazuje cestu k přetvoření myšlení skrze setkání s osvícením, když říká: „Vrať se k sobě samému. Pravda přebývá v nitru člověka. Když odhalíš, že se můžeš změnit, překroč sám sebe… Jdi tam, kde světlo rozumu je osvíceno.“[8]
Při aplikaci tohoto Prvního setkání: Učení se skrze přetvářející zkušenosti na nás samotné či na naše vzdělávací programy se můžeme zeptat: Která naše setkání se vzděláním nás přetvářejí? Která naše setkání nás přetvořit měla, ale nestalo se tak? Kde je náš dialog s Vnitřním učitelem? Jaké světlo či jaká světla osvěcují naše myšlení, aby nás vedla k moudrosti?
 
Setkání druhé: Studium jako cesta hledání porozumění/smyslu/pravdy 
 
            Při pokusu porozumět setkání svatého Augustina se studiem jako cestou hledání porozumění/smyslu/pravdy bude pro nás dobré připomenout si jeho knihu Retractationes (Zpětné úvahy). Zde „přehodnocování“ sv. Augustina staví do popředí stále probíhající cestu za hledáním pravdy. Nikdy se nezmocnil pravdy jednou provždy. Na rozdíl od fundamentalismu, tradicionalismu, scientismu, doslovného výkladu, augustiniánský přístup ke vzdělání nám neukazuje objektivní pravdu jako něco, co může být uchváceno jako statický objekt. Spíše podporuje učení se tomu, jak se pohybovat dále na cestě poznání, která směřuje nad nás samotné. Můžeme mít znalosti, ale stále jsme na cestě k moudrosti. I když můžeme poznávat vlastní realitu mnoha konkrétními způsoby, augustiniánská výchova nás vždy zve k tomu, abychom se zajímali o věci, které jdou nad rámec našeho vědění. Tímto způsobem může být augustiniánská pedagogika nápomocná postmodernímu světu, který pochybuje o všech „statických“ pravdách.
            Tento přesahující přístup k pravdě a přetvářející přístup k učení je také ve spojitosti s tím, co Tracy nazývá „Analogická imaginace“[9] a Greeley „Katolická imaginace“.[10] Podle Tracyho a Greeleyho má katolické pojetí svátostí vliv na to, jak lidé přemýšlejí o světě. Zde může učení sv. Augustina o tajemství a svátosti formovat naše vyučování i studium. Když svatý Augustin káže své náboženské obci, že to, s čím se setkávají v Eucharistii, „… nesmíte připisovat své vlastní moci, svým vlastním zásluhám, svému vlastnímu úsilí toto pozvednutí vašich srdcí k Pánu, protože to je Boží dar, že jste mohli svá srdce pozvednout,“[11] naznačuje nám, jak bychom měli rozumět pravdě, které se učíme od svého Vnitřního učitele. Právě tak, když říká svým věřícím, kteří se připravují přijmout Tělo a Krev Krista, „Pokud je přimete dobře, pak se stáváte tím, co jste přijali,“[12] ukazuje nám, jak bychom se měli od Vnitřního učitele učit.
            Věrný svému chápání vzdělávání jako cesty, sv. Augustin si nemyslel, že bychom měli čekat na konečný soubor přehodnocení. Místo toho nám říká: „Hledej tak, abys objevoval, a objevuj tak, abys nepřestával hledat.“[13] Jinými slovy, sv. Augustin nám připomíná, že jedno setkání se vzděláním se v porozumění/smyslu/pravdě navazuje na druhé. Funguje to jako řetěz učení se a usuzování. Tento řetěz se neomezoval na jeho osobní střetnutí. Sv. Augustin nacházel náhledy do pravdy, když hledal odpovědi na otázky druhých lidí.[14] Setkávání se s životními otázkami je možná jádrem představy sv.Augustina o životě ve Vyznáních jako o „nepokojné“ cestě.[15] Aniž bychom si mohli být jisti, že nyní jsme plně porozuměli pravdě, tento proces učení ve smyslu setkávání se je nepokojnou cestou, na níž budeme dělat chyby a můžeme doufat, že se z nich poučíme. Obrazem těchto chyb, které na své cestě uděláme, je u sv. Augustina představa, že jsme jako hliněné nádoby, které jsou vkládány do pece dobře zformované, ale jsou vytaženy naprasklé.[16] Abychom mohli nějak kompenzovat tento fakt, že jsme prasklé nádoby – omezená bytí – augustiniánské vzdělávání by mělo učit žáky zformovat své učení se do podoby jakéhosi trojúhelníku pomocí dialogu s Vnitřním učitelem, tj., ujistit se, že k našim závěrům je možné dojít z různých úhlů pohledu a za rozličných okolností. Z tohoto porovnávání našich úvah se standardy, které jsme si nestanovili sami, tak jako to dělal sv. Augustin, by měla vzejít čestnost a poctivost.
                Protože sv. Augustin nám říká, že dialog/dialektická diskuse je nejlepším prostředkem vzdělávání se,[17] tato metoda by nám měla posloužit jako předloha pro vzdělávací setkání mezi učitelem a studenty. Psané dialogy sv. Augustina také formují model potřeby živého interaktivního dialogu mezi studujícími. Právě tak v pracích De Trinitate (O Trojici) a De civitate Dei (O Božím městě) Augustin ukazuje, jak se učil skrze pozorování dialogickým způsobem ve vztahu ke světu a lidem kolem něho.
                Augustiniánský učitel může pomáhat studentům na jejich cestě za vzděláním tím, že stále pamatuje na to, že on sám (či ona sama) „neposkytuje“ pravdu, ale slouží jako zrcadlo, které usnadňuje studentům hledání porozumění.[18] Aby nám pomohl toto pochopit, sv.Augustin ve svých Vyznáních představil dva modely – jeden model špatného a jeden správného vyučování. Faustus byl špatný učitel, protože vystupoval jako autorita, která zvnějšku oznamuje „pravdu“. Dával odpovědi, ale tyto odpovědi ve skutečnosti neodpovídaly na Augustinovy otázky. V Augustinových očích se dobrým učitelem stal Ambrož, protože poukazoval na autoritu pravdy odhalené studujícími v jejich vlastním nitru jako na odpověď na jejich otázky.[19] Není to jen způsob, jakým ukazujeme na porozumění/smysl/pravdu, ale také je důležité, na co ukazujeme. Sv. Augustin představuje důležitost pozornosti k dobrému obsahu v knize De doctrina Christiana (Křesťanská vzdělanost) na příkladu svých náhledů do interpretace biblických textů a hodnoty liberálního vzdělání[20] jako pomocníka při našem hledání pravdy.
                Ve své představě hledání porozumění/smyslu/pravdy jako nepokojné cesty sv.Augustin také ponechává prostor pochybám, vývoji a změně. Tyto pro něj neznamenají vždycky problémy nebo těžkosti. Mohou být aktivním cvičením dobrého uvažování.[21] Pochybnost může být důkazem touhy či připravenosti učit se.[22]
                Při aplikaci tohoto Druhého setkání: Studium jako cesta hledání porozumění/smyslu/pravdy na nás samotné či na naše vzdělávací programy se můžeme ptát: Pomáhá nám naše cesta za vzděláním směřovat za a nad naše omezení? S kým vedeme dialog při našich vzdělávacích setkáních? Jakým způsobem se stáváme kvalitativně lepšími prostřednictvím našich dialogů během těchto setkání? Jak nám v průběhu naší cesty pomáhají v pokroku pochybnosti, vývoj a změna?
 
Setkání třetí: Studium s druhými v komunitě
 
Jak již bylo poznamenáno, sv. Augustin nevidí vzdělávání jako individualistickou záležitost. Vnímá, že za a nad sebe sama se můžeme dostat tehdy, když nalezneme společenství s druhými. Komunita, společenství, jako místo pro výchovná setkávání se objevuje v jeho Řeholi, De opera monachorum, De civitate Dei, v jeho kázáních a dopisech. Sv. Augustin říká své komunitě v Řeholi: „Buďte jedné mysli a jednoho srdce v Bohu, neboť proto jste se sešli.“[23] Důraz, který klade na důležitost komunity jako prostředku vzdělávání, odlišuje jeho pedagogiku od některých jiných. V ignaciánské (jesuitské) pedagogice se zdůrazňuje motiv vzdělávání se, abych mohl být „člověk pro druhé“. Ale v augustiniánské pedagogice je prvotním zájmem vzdělávání se „s“ druhými. Metodu učit se spolu s ostatními spatřujeme v důrazu sv. Augustina na dialog jako na nejlepší způsob vzdělávání se. Učení se s druhými se také obráží na Augustinově životě, kde vidíme, že všechny důležité události jeho života proběhly ve společnosti druhých. Vidíme vliv jeho přátel ve škole, jeho konverzi s Alypiem, jeho zkušenost duchovní extase s matkou Monikou. Dokonce i trias paměť-rozum-vůle v De Trinitate[24]  (O Trojici) ukazuje, jak studující komunita zrcadlí život Trojice v nás. Insunza pozoruje, že „...zaměření do nitra a společenství jsou základními kategoriemi augustiniánského myšlení.“[25] Učení se s druhými znamená pro sv. Augustina část hledání společenství.
Přestože sv. Augustin prožíval největší události svého života ve společnosti druhých, přátelství nebylo vždy bezbolestnou zkušeností. Augustin znal těžkosti společného života. Z jeho úvah o tom, co se naučil z obtížných zkušeností v komunitě, zaznívá rozčarování,[26] někdy i pesimismus. Dokonce i jeho vyučování prostřednictvím psaní na něho kladlo mnoho rušivých a rozptylujících požadavků.[27] Vyčerpávaly ho aféry tehdejšího světa,[28] rozdělení Církve v Africe[29] i jeho komunity v Hippo,[30] zrovna tak jako jeho vlastní špatná rozhodnutí.[31]
Paradoxně, tyto obtíže byly zároveň osvobozující. Byly osvobozující, protože ho vedly k získání hlubšího pohledu na správné vztahy a spravedlnost. Těžkosti umožnily sv. Augustinu uvědomit si, že správný řád a spravedlnost v komunitě je vždy potřeba znovu nastolit prostřednictvím jednání založeného na tom, co jsme se již naučili. Stěžoval si na obtíže a vyrušování, která zažíval v důsledku toho, že od něho byly požadovány další texty. Přesto zároveň mluví o tom, jak se sám učil z vlastního psaní.[32] Skrze psaní se setkával s rozsáhlejší komunitou studujících. Jeho psané texty mu také pomáhaly učit se prostřednictvím dialogu s ostatními. Svou komunitu v Kartágu vyzýval: „Vy všichni říkáte:‚Doba je zlá, doba je tvrdá, doba je zkažená.‘ Žijte dobrým životem a změníte tuto dobu. Když budete žít dobrým životem, změníte dobu a nebudete si mít na co stěžovat.“[33]
Jeho vlastní studium naučilo sv. Augustina, jak vypracovat soudržnou strukturu vzájemné závislosti (interdependence) a jednoty mezi jednotlivými prvky i metodami poznávání. Jak nám říká, „Rozum je schopnost, která mi umožňuje analyzovat (rozebírat, vyhodnocovat) a syntetizovat (slučovat, shrnovat) věci, které bych se měl naučit... Jak v analyzování, tak v syntetizování je jednota, kterou hledám, jednota, kterou miluji. Ale když analyzuji, hledám homogenní (stejnorodou) jednotu; když syntetizuji, hledám integrální (souhrnnou) jednotu.“[34] Kromě různých metod usuzování očekává Augustin od studující komunity, že bude pozorná k nestejným úrovním rozvoje a tempa učení, když nám radí: „Nechť ti, kteří jsou rychlejší v chápání, dokážou kráčet po cestě spolu s těmi, kteří jsou pomalejší. Když je jeden společník rychlejší než druhý, je v moci toho rychlejšího dopustit, aby ho ten pomalejší dohonil; ne naopak. Jestliže ten rychlejší kráčí jak nejrychleji může, pomalejší s ním nemůže držet krok. Ten rychlejší musí svůj krok zpomalit, aby neopustil toho pomalejšího.“[35]  Svatý Augustin nás také vyzývá, abychom pamatovali: „Když chtějí jeleni překonat řeku, každý podpírá svým hřbetem hlavu toho za sebou, zatímco jeho vlastní hlava spočívá na hřbetu toho před ním. Podporujíce se navzájem a pomáhajíce jeden druhému, bezpečně řeku překonají a nakonec společně dosáhnou pevné země.“[36] 
Aspekty přátelských vztahů v komunitě jsou velmi dobře známy z Augustinových výroků jako: „Potřebujeme své druhy, abychom mohli být sami sebou”[37] a „Život bez přátel je vyhnanství.”[38] Dokonce jedna ze základních Augustinových myšlenek je ve skutečnosti formulována v kontextu vzdělávající se komunity, jak připomíná:
„V těchto přátelstvích bylo ještě mnoho jiného, co ještě více poutalo mé srdce; společná rozmluva a zábava, vzájemná úslužnost, společná četba poutavých knih, společné žerty a vzájemné poklony; někdy různost mínění, ale bez nenávisti, tak asi jako by člověk sám se sebou jednal, ba tato velmi řídká nesjednocenost byla vlastně vzpruhou převládající shody; vzájemné poučování, vzájemné učení, postrádání nepřítomných, radostné vítání přicházejících. Těmito a podobnými projevy vzájemné lásky, vyjádřenými tváří, hlasem, očima a tisícerými roztomilými způsoby, jako jiskrami rozněcují se srdce tak, že ze mnohých stává se jediné.”[39]
               Pro sv. Augustina společenský rozměr vzdělání neznamená pouze lidské přátelství. Je to prostředek poznání Boha. Je to více než jen skupinový dialog s Vnitřním učitelem. Společenství je pro sv. Augustina dějištěm, na němž se můžeme setkat s Kristem v Jeho plnosti (Totus Christus). Setkání se s Kristem v Jeho plnosti má důsledky pro augustiniánské vzdělání v sociální spravedlnosti, vzájemné závislosti a společenské zodpovědnosti. Podle van Bavela
„Augustin se často odvolává na Mt 25,40: ‚Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili’ a Sk 9,4: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?’ Augustin říká: „On je také my. Kdyby tomu tak nebylo, věta ‚Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili’ by nebyla pravdivá. Kdyby tomu tak nebylo, věta ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?’ by nebyla pravdivá. To tedy znamená, že my jsme On, protože my jsme Jeho údy, my jsme Jeho tělo, protože On je naše hlava, protože celý Kristus (Totus Christus) je hlava a tělo.”[40]  Tato myšlenka propůjčuje každé lidské bytosti, ať už je on či ona kýmkoli, mimořádnou důstojnost. Zdůrazňuje univerzalitu křesťanské lásky. Zároveň zakládá povinnost pečovat o trpící, hladové, žíznivé, vězněné a umírající bližní. Je to výzva k solidaritě, celosvětovému uvědomění, k všeobecné zodpovědnosti, k jednotnějšímu lidstvu a v důsledku k jednotnějšímu světu.[41]  
                Použijeme-li závěry ze setkání s Kristem v Jeho plnosti na augustiniánské vzdělávání, vyučujeme a učíme se nejen lásce k Bohu, ale také lásce k bližnímu. Svatý Augustin podle Bavela spatřuje „dvojí tvář lásky,” to znamená, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou sjednoceny. Aby mohlo augustiniánské vzdělávání zprostředkovávat toto setkání, musí vyučovat to, co van Bavel označuje jako „praktický primát lásky k bližnímu”[42] a Burt „cvičení se v milování Boha”[43], nebo to, co Canning odhaluje jako „klíčové měřítko.”[44] Slovy sv. Augustina: „Protože láska k Bohu tak často neprochází zjevnou zkouškou, lidé se v tomto ohledu mohou klamat. Pokud jde ale o lásku k bližnímu, tam se mohou daleko snadněji přesvědčit, že Boha nemilují, pokud jsou nespravedliví ke druhým lidem.”[45] Jinými slovy, studium s ostatními v komunitě přináší s sebou zodpovědnost za službu a vzájemnou soudržnost. Tuto službu ve vzdělání a tuto vzájemnost zdůrazňuje sv. Augustin, když přidává k Ježíšovým slovům: „Když se jeden z mých nejmenších bratří učí, já se učím.”[46]
.               Při aplikaci tohoto Třetího setkání: Studium s druhými v komunitě na nás samotné či na naše vzdělávací programy se můžeme ptát: Měly těžkosti s druhými omezující vliv na mé příležitosti ke vzdělávání? Byl jsem druhým přítelem a pomáhal jsem jim ve studiu? Pomáhal jsem těm či byl jsem solidární s těmi, kdo byli ve vzdělání odsunuti na okraj?
Setkání čtvrté: Vytváření návyků (lásky) ke studiu
Životní zkušenosti naučily sv. Augustina pokoře. Viděl, jak jeho plány nepřinášejí ty výsledky, které si přál. Nicméně poté, co nalezl správný způsob života, získal proslulost a úspěch. V průběhu té doby poznal, že boj o vytvoření návyku (lásky) ke studiu byl skutečným vnitřním bojem. Jak pozoroval: „Takový boj zuřil v mém srdci, boj mne samého proti mně samému.“[47] Je to boj vůle, aby mohla správně milovat (caritas). Hlavní důraz na vůli u sv. Augustina odlišuje jeho pedagogické myšlení od mnoha jiných, kteří se zaměřují zejména na mysl.
Klíčem k Augustinovu chápání vůle je snaha rozvíjet ji tak, aby byla schopna jednat správně. Podle něho je vůle rozdělena. Tak silný je zápas rozdělené vůle, že augustiniánská výchova musí pracně posilovat dispozice vůle, abychom byli schopni jednat správně. Augustin vidí v takovéto výchově vůle budování charakteru.[48] Budování charakteru a dobré návyky jsou posilovány dialogem s Vnitřním učitelem, a jsou-li spojeny s logickým myšlením, pomohou nám dostat se nad sebe samé.[49] 
V současnosti je vzdělání často spojeno s osobním vzestupem. Sv.Augustin je takovýmito ambicemi znepokojen, protože mohou vyvěrat ze špatně směrované vůle. Jak nám připomíná: „Pýcha číhá dokonce i za dobrými skutky, aby je mohla zničit.“[50] Aby si žáci vybudovali dobré učební návyky, navrhuje, aby znalosti byly používány jako nějaké lešení[51] nebo žebřík pokory[52]. Tímto způsobem může augustiniánský pedagog sloužit jako učitel, rádce nebo intelektuální průvodce. Aby učitel poznal, kdy je takovéto vytváření vzoru vhodné, musí mít rozvinuté silné pozorovací schopnosti. Takovéto vytváření vzoru (působení vzorem) je nejlepší ve chvíli „vhodného okamžiku učenlivosti“, tj., ve chvíli, kdy studující jsou nejlépe připraveni přijmout patřičné poučení. Zatímco De doctrina christiana (Křesťanská vzdělanost) popisuje, jak vyučovat ve víře všeobecné publikum, De catechisandis rudibus (Poučování začátečníků o víře) předkládá to, co sv. Augustin pozoroval při vyučování zvláštního okruhu posluchačů – začátečníků. Jako odpověď na žádost o pomoc, kterou obdržel od jáhna jménem Deogratias, který byl známý jako učitel konvertitů, mu sv. Augustin předkládá obraz „vhodných okamžiků učenlivosti“, aby Deogratias s jeho pomocí stoupal po svém vlastním žebříku vzdělanosti a použil ho jako lešení pro dosažení dokonalosti ve vyučování. Způsoby vypořádání se s obtížemi při vyučování, které Augustin odhalil v této práci,[53] mohou být shrnuty následujícím způsobem:
Když jsou studenti unaveni, povzbuď je srdečným a radostným přístupem.
Když studenti ztrácejí odvahu, povzbuď je s rozvahou a trpělivostí.
Když jsou studenti znuděni, povzbuď je a snaž se najít nové a vzrušující věci.
Když jsou studenti smutní, povzbuď je s láskou a radostí.
Když jsou studenti apatičtí, povzbuď je se soucitem a energickou domluvou.
Když jsou studenti nervózní nebo bázliví, povzbuď je s laskavostí a taktem, abys pomohl vybudovat důvěru
            Rozvíjení vůle není jen otázkou osobního vztahu dvou lidí - žáka a učitele. Augustinovu Řeholi můžeme číst jako průvodce při budování vůle zaměřené na správné jednání s podporou komunity. V Řeholi Augustin nejen předkládá (vytyčuje) předpoklady, ale představuje také prostředky umožňující zodpovědně zajistit, že žádané skutky a výsledky se dostaví. Hloubka Augustinova vhledu do politických a autoritativních vztahů v komunitě je v Řeholi naprosto evidentní, přestože jde o tak krátké dílo. Jak nám připomíná Stevenson: „Pro Augustina má politická autorita dvojí účel... Má zajišťovat zároveň lék i trest za hřích, jejím cílem je jak náprava, tak odplata.”[54]
            Budování návyku (lásky) ke studiu znamená budování statečného srdce prostřednictvím dobrých postojů a náchylností. To můžeme pozorovat na modlitbě sv. Augustina:
„Řekni cokoli chceš, ale uzdrav můj sluch, abych mohl vnímat, co říkáš. Uzdrav mé oči, abych tě uviděl, když mi pokyneš. Uzdrav mou nerozumnost, abych tě poznal, až přijdeš. Řekni mi, kde mám hledat a kam se dívat, abych tě viděl, a pak budu doufat, že budu mít dostatek sil dělat to, co ty ode mne chceš.”[55]
Při aplikaci tohoto Čtvrtého setkání: Vytváření návyků (lásky) ke studiu na nás samotné či na naše vzdělávací programy se můžeme ptát: Jak nám naše návyky pomáhají ve studiu? Jak nám naše návyky překážejí a brzdí nás ve studiu? Máme dost pokory, abychom se učili? Kdy jsme zažili, že povzbuzení bylo klíčové pro naše studium? Jak jsme povzbuzovali ve studiu druhé?
 
Pokračující, nepřetržité setkávání
Pokud jsem dobře předestřel, co jsem pojmenoval v myšlenkách sv. Augustina o výchově jako čtyři setkání se vzděláním, tj. 1) Učení se skrze přetvářející zkušenosti, 2) Studium jako cesta hledání porozumění/smyslu/pravdy, 3) Studium s druhými v komunitě, a 4) Vytváření návyků (lásky) ke studiu, pak je zřejmé, že pro sv. Augustina učení se a vzdělávání nemá v tomto životě konce. Nemá-li konce, jak máme postupovat kupředu?
V závěru Vyznání[56] používá sv. Augustin biblickou radu: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“[57] Ze způsobu, jakým tento biblický odkaz používá, se také zdá, že to je výchovná rada, která je ve vztahu k oněm setkáním, která jsem popsal. Je-li tomu tak, můžeme tento biblický verš použít jako následující rady:
Hledej tak, abys nalezl ve svém vzdělávání vhodnou cestu směřující k porozumění/smyslu/pravdě
Pros o pomoc, abys mohl dosáhnout podpory při vytváření návyků (lásky) ke studiu
Tluč na „dveře“ těch, s nimiž žiješ a pracuješ, aby ti zpřístupnili své společenství, v němž můžeš studovat s ostatními
Jakkoli málo či mnoho uspěješ v kterémkoli z těchto bodů, setkáš se tak s augustiniánským smyslem pro studium skrze přetvářející zkušenosti.
 
 


[1]              De Trinitate, XIII, 24
[2]              Anton C. Pegis, “The Mind of Saint Augustine.” Medieval Studies 6 (1944), 8.
[3]              Richard J.Neuhaus, “The Heart and Mind of Benedict.” On Faith - Guest Voices: Washingtonpost.com. Posted Aprill 11, 2008. http://newsweek.washingtonpost.com/guestvoices/2008/04/the_heart_and_mind_of_benedict.html . Retrieved on April 15,2008.
[4]              M.A. Keller, Human formation and Augustinian Anthropology in Elements of an Augustinian formation. Rome: Pubblicazione Agostiniane, 2001, 210-211.
[5]              F. Galende, Augustinian Interiority in Our journey back to God: Reflections on Augustinian Spirituality. Rome: Pubblicazione Agostiniane, 2006, 279.
[6]              De magistro, 45.
[7]              J.P. Drucker, “Teaching as Pointing in ‘The Teacher’.” Augustinian Studies 28-2 (1997), 132.
[8]              De vera religione, 39,72.
[9]              Tracy, D. The analogical imagination: Christian theology and the culture of pluralism. New York: Crossroad, 1981.
[10]             Greeley, A. The Catholic imagination. Berkeley, CA: University of California Press, 2000.
[11]             Sermo 227.
[12]             Ibid.
[13]             De Trinitate, IX, 1, 1.
[14]             Ibid, I, 8.
[15]             Confessiones, I, 1.
[16]             Enarrationes in Psalmos 99, 11. Koncept “naprasklý” rozvádí práce Donalda X. Burta o Augustinovi a naprasklém (poškozeném) já, “Let Me Know Myself…” Reflections on the Prayer of Saint Augustine, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 2002.
[17]             Soliloquia, II, 7, 14.
[18]             Sermo 306B, 4.
[19]             R. M. Jacobs, O.S.A. Augustine’s Pedagogy of Intellectual Liberation: Turning Students from the “Truth of Authority” to the “Authority of Truth” in K. Paffenroth and K. L. Hughes, Augustine and Liberal Education. Aldershot, England: Ashgate, 2000, 117.
[20]             Významné pohledy sv. Augustina na liberální vzdělání najdeme také v De ordine, I, 8, 24 a Retractationes, I, 3, 2.
[21]             Epistula 138, 4.
[22]             G. Howie, Educational Theory and Practice in St. Augustine. London: Routledge & Kegan Paul, 1969, 148.
[23]             Regula, I,2.
[24]             De Trinitate, XIV, 10
[25]             S. Insunza, op.cit, 405.
[26]             R.A. Markus. Conversion and Disenchantment in Augustine’s Spiritual Career (Saint Augustine Lecture Series 1984). Villanova, PA: Villanova University Press, 1989, 39.
[27]             Epistula 23A*, 4.
[28]             Epistula 73, 10.
[29]             In Evangelium Ioannis tractus centum viginti quatuor, 13, 13.
[30]             Sermo 355 and Sermo 356.
[31]             Epistula 270 and Epistula 20*.
[32]             Sermo 162C, 15 (Dolbeau 10).
[33]             Sermo 311, 8.
[34]             De ordine, II, 18, 48.
[35]             Enarrationes in Psalmos 90, 2, 1 and 17.
[36]            De diversis quaestionobus octoginta tribus liber unus, 71, 1.
[37]             Enarrationes in Psalmos 125, 13.
[38]             De fide rerum quae non videntur liber unus, 1, 2.
[39]            Confessiones, IV, 8, 13.
[40]            Sermo 133, 8.
[41]             T.J. van Bavel, Augustine’s spirituality for the Church in the modernworldin The Augustinian Family Prepares for the Third Millennium. T. Cooney (ed.) Rome: Pubblicazione Agostiniane – Curia Generalizia Agostiniana, 1986, 57. The italics are van Bavel’s.
[42]             Ibid., 171.
[43]            D.X. Burt. Reflections on a Dying Life. Collegeville, MN: Liturgical Press, 2004, 24.
[44]             R. Canning. The Unity of Love of God and Love of Neighbour. Heverlee-Leuven: Augustinian Historical Institute, 1993, 353.
[45]             Commentary on the Letter to the Galatians, 45.
[46]            Tractate on the Gospel of John 21, 7, 2.
[47]             Confessiones, VIII, 11.
[48]             Ibid., X, 17.
[49]             De vera religione, 39, 72.
[50]             Regula, I, 7.
[51]             Epistula 55, 33.
[52]             Sermo 96, 3.
[53]             De catechisandis rudibus, 10,14-13,19.
[54]             W.R. Stevenson, Christian Love and Just War: Moral Paradox and Political Life in St. Augustine and his Modern Interpreters. Macon, GA: Mercer University Press, 1987,59.
[55]            Soliloquia, I, 3.
[56]             Confessions XIII, 38, 53
[57]             Matthew 7:7