Domů

Sv. Augustin


Německý spisovatel Johan Paul Richter začátkem devatenáctého století prohlásil, že všichni lidé narození v neděli jsou předurčeni k velikým věcem. Když se v severoafrickém městě Tagaste narodil 13.listopadu roku 354 matce Monice a otci Patriciovi další chlapec, dostal tehdy oblíbené jméno Augustinus. A byla neděle.

Svého otce Augustin ve svých vzpomínkách vytěsnil na pouhé dvě, tři krátké věty, kterými se o něm v nepříliš dobrém světle zmiňuje a ani po čtyřiceti letech nám ve svých Vyznáních - Confessiones svým čtenářům není schopný vysvětlit proč. O svém otci se pak už nikdy nezmínil. Patricius, přestože svůj zájem o syna jistě nijak nepřeháněl, jak bylo v té době zvykem, si však přesto chlapcem si hrával, vodil ho veřejných lázní, ukazoval mu rodné město, naučil ho jezdit na koni, chodil s ním i na různé městské slavnosti a dokonce ho prý učil, jak při klukovských hrách vyzrát na své zdatnější kamarády. Například ani své děti, ani svojí ženu nikdy neuhodil, a to bylo v pozdně antické Africe skutečnou výjimkou. Mezi odborníky převládá přesvědčení, že malý a zvídavý Augustin se ať už sám, nebo snad právě se svým otcem pravděpodobně několikrát zúčastnil některých z pohanských slavností, nebo obětí, které se i přes přísný zákaz ediktem císaře Konstantina z roku 313 především v Africe téměř nerušeně dál odehrávaly. Možná bychom právě v této spekulaci našli možný důvod Augustinova mlčení a spíše negativního hodnocení svého otce. Vyznání psal totiž na samém vrcholu svého nesmírného nadšení pro Boha a jeho církev.

Tyto útržkovité podrobnosti z Augustinova dětství se však bohužel dovídáme především z jiných zdrojů, než od něho samého. Oba dva rodiče byli velmi ctižádostiví a ve svém synovi pomocí jeho učitelů objevili jeho mimořádné schopnosti a inteligenci. Otec se  několikrát musel silně zadlužit, aby mohl zaplatit synovy studie, které tehdy byly - stejně jako dnes -finančně velmi náročné a mohl si je dovolit jen málokdo. To byl hlavní důvod velmi nízké úrovně vzdělanosti především afrického obyvatelstva a připomínáme, že i jeho matka Monika byla analfabet a své náboženské vědomosti získala především z kázáních. Ve Vyznáních Augustin o otcových obětech a odříkání bohužel hovoří spíše skepticky ve smyslu, že rodiče si obtížným hrazením jeho vzdělání spíše splňovali své vlastní nikdy neuskutečněné sny. Jistěže má pravdu, ale kdo z rodičů nechce, aby se jejich děti měly lépe než se měli oni?

Oproti otci Patriciovi, který byl mezi přáteli oblíbený bonviván a více tradiční, než aktivní pohan, byla odměřená Monika velmi zbožnou křesťankou, její zbožnost však měla spíše vzestupnou tendenci úměrnou Augustinovu dospívání a jeho následující problematické dospělosti. Proto více než církevní doporučení zachovávala především v době synova dětství mnohé místní tradiční křesťanské zvyklosti a z tohoto důvodu ho kupodivu nedala pokřtít. Obecně totiž mezi tehdejšími věřícími platilo přesvědčení, že hřích spáchaný pokřtěným má pro něho horší dopad, než když zhřeší nepokřtěný. Monika malému synkovi nepochybně vyprávěla o Ježíškovi, o krásném nebi a podobně, avšak hlouběji se pravděpodobně už nepouštěla a podle mnoha indicií tím celé její náboženské působení na malého Augustina na dlouhé roky skončilo.

Teprve když jeho otec zemřel, nesmírně silně se upnula na  osmnáctiletého Augustina, v té době studujícího v dalekém Kartágu, který však ke křesťanství své matky neměl téměř žádný vztah a ani ho zatím nehledal. V tomto úžasném starobylém městě, kterému se pro svoji krásu říkalo „Africký Řím“ a pro svoji důležitost „Obilnice Říma“ totiž existovalo tolik jiných zajímavých denominací, tajemné magie, nejrůznějších herezí, tolik okultizmu, různých náboženských proudů, ale i široké škály lákavých nabídek z pohanského sektoru, že na matčino náboženství téměř zapomněl. Naštěstí matka Monika nezapomněla na syna a jeho cesty duchovním bludištěm.